Střípky od modlitebního karavanu II

Většinou prožívám obavu z toho, abych při rozhovoru s cizími lidmi o víře byla přirozená a nečinila na ně nátlak. Tuto obavu jsem prožívala i před službou u karavanu. Výzvou je také přijet na výjezd, když vlastně vůbec nevíte, s kým tam budete sloužit a spolupracovat. Byla jsem na dvou výjezdech a na obou jsem zažila skvělý tým. Potřebovali jsme jeden druhého a výborně jsme se doplňovali. Z reakcí příchozích i spoluslužebníků můžu s vděčností říct, že ani první obava se nenaplnila. Znovu jsem si uvědomila, že Bůh dělá mnohem víc, než očekáváme a zároveň, že bez něho bychom vše dělali zbytečně.

Potěšilo mě, že i lidé, kteří přišli jen na kávu a chvilku posedět, říkali, že si u karavanu úžasně odpočinuli a cítili tam příjemnou atmosféru. Některá setkání povzbudila možná více nás z týmu ...pro mě osobně bylo silné, když jsme jedné ženě nabídli, že se s ní můžeme modlit a ona se rozplakala radostí, která jí zaplavila."

Jana, Písek

Před začátkem jsem měla jsem obavy, že nebudu nějak fyzicky stíhat, tak jako mladí bratři a sestry. Moje obavy se nepotvrdily, neboť naše služba nebyla fyzicky náročná. Služba u karavanu mě velmi potěšila, neboť jsem mohla sdílet evangelium i modlitbu. Dalo mi to radost. Obzvláště to, že někteří lidé měli již připravené srdce a ptali se po Bohu. Jsem vděčná za každého člověka, který si na své cestě nechal posloužit. Překvapilo mne, že i když vydatně pršelo, tak lidé, kteří měli již toužící srdce po Bohu, přicházeli a déšť je nezastavil. Jeden mladý muž se zastavil a ptal se, jestli Bůh existuje. Jako mladý chodil do kostela a měl znalost, neměl osobní vztah. Vydali jsme mu svědectví a modlili jsme se, aby se tyto věci změnily a on se opravdu setkal s Bohem.

Alena, Brno

Před samotnou službou u karavanu jsem měla strach z oslovování lidí, ale úplně mě to přešlo a nakonec mi to dělalo radost. Služba mi dala poznání mého starého "já" a toho, jak mě Bůh mění pro sebe. Po celou dobu jsem vnímala radost a překvapila mě má osobní touha lidi oslovit, modlit se za ně a vydávat svědectví. Jsem vděčná, že se hodně lidí nebránilo přijmout Nový zákon a byli i tací, kteří se zajímali a chtěli se i modlit za svou situaci nebo uzdravení. Například, jednou jsem oslovila dvě starší kamarádky. začaly jsme si povídat a jedna z nich měla veliký strach o tu druhou a její plánovanou operaci. Proto jsem jim nabídla modlitbu, a ženy souhlasily. Po modlitbě mě ta nemocná paní začala objímat, plakala a děkovaly obě dvě.

Zora, Brno

Prožili jsme dva dni s Modlitebním karavanem u nás v Šumperku. I když jsem se těšil, měl jsem nepříjemný pocit - očekávání, jak budu oslovovat lidi venku, něco jim nabízet, a dokonce se za ně modlit… nedělám to rád. Ale mé obavy velmi rychle zmizely. Většinou kolemjdoucí sami projevili zájem nebo jsme je oslovili poté, co se poněkud zvědavě a nechápavě rozhlíželi, cože to tam stojí v parku a cože tam nabízejí. Prožil jsem radost z toho, že mohu s lidmi mluvit o Bohu a modlit se za ně – to bylo úplně nejlepší, protože jsem se takto za lidi na ulici nikdy nemodlil. Viděl jsem, jak Bůh jedná, jak nám posílal ty, kteří měli zájem. Překvapilo mne, že během těch dvou dnů uprostřed týdne jsme mohli mluvit a modlit se asi s 55 lidmi a mnozí z nich byli docela mladí.

A jedna konkrétní zkušenost:
První den jsem měl službu od 12 hod. Spolu se mnou tam byl jeden mladý bratr z našeho sboru. Stál jsem opodál a tři mladí nakukovali, co to tam stojí. Náš mládežník je oslovil a oni hned přijali pozvání na kávu a rozhovor. Nebudu se do toho plést, říkal jsem si, ať mladí mluví s mladými. Po chvíli si dva z nich – hoši - potřebovali zapálit a tak poodešli pár metrů od karavanu a sedli si na lavičku. Za pár minut mně bylo jasné, že je to příležitost pro mne. Většinou, když mám možnost, ptám se kuřáků, jak začali kouřit. I tito dva přisvědčili, že to bylo z blbosti (jak tomu je asi u většiny kuřáků) a teď z toho nemohou ven. Nakonec z toho byl asi dvacetiminutový rozhovor… Bylo to super, díky Bohu za to. Pak se vrátili ke stolečku, kde stále seděla dívka – jejich kamarádka – a zůstali ještě déle. Celkem asi dvě hodiny. To jsem vůbec nečekal. Těch, kdo s námi strávili více času v rozhovoru, u kávy i u modlitby, bylo mnohem více.

Mirek, Šumperk