Střípky od Modlitebního karavanu

Zapojení se do služby modlitebního karavanu mi znovu pomohlo si uvědomit, že lidé kolem nás opravdu potřebují, aby o ně někdo projevil upřímný zájem. Překvapilo mě, že zejména mladí lidé neměli problém si s námi popovídat a také reagovali pozitivně na nabídku modlitby, nebo si i vzali Bibli. Došlo mi, že náš vlastní skepticismus je často tou hlavní překážkou pro Boží jednání. Uvědomila jsem si také, že tato služba není namířená jen na nevěřící, ale, že dokáže velice povzbudit i kolemjdoucí křesťany, protože my všichni potřebujeme přímluvné modlitby a možná se někdy stydíme o ně poprosit.

Jeden z nejvíce povzbudivých zážitků pro mě byl, když jsme se v malé skupince šli modlit za lidi ve městě a už podruhé jsme na cestě potkali jednu paní. Rozhodla jsem se jí tedy oslovit. Všimla si, že mám na sobě tričko „modlitby 24-7“ a říkala, že sama uvažovala o tom se do karavanu zastavit, když ale začalo pršet, rozmyslela si to. Nicméně teď, když jsme ji zastavili, byla velmi vděčná, protože měla určitý zdravotní problém. Mohli jsme se za ni modlit a všichni jsme byli moc povzbuzeni z toho, jak toto setkání Bůh naplánoval.

Bára, Český Těšín

"Jedné jarní neděle u nás zaznělo kázání na téma víry. Bratr, který odpoledne uváděl, nás jako obvykle povzbudil, abychom využili modlitební služby po shromáždění. Vnímala jsem, že větší víru potřebuju, a tak jsem o ni šla prosit. O několik minut později mě oslovila jedna sestra, že má pro mě nabídku. Začala popisovat příběh modlitebního karavanu a ptala se, jestli bych se někdy nechtěla zúčastnit. Nebyla jsem v té době v nejlepší psychické kondici a za normálních okolností bych takovou službu ráda přenechala jiným. Nicméně v tu chvíli jako bych tam vnímala přítomnost Boha a myslela na to, že jsem právě prosila o víru. Navíc mě ta služba nadchla. Čili odpověď ne nepřicházela v úvahu.

Ze všech těch zážitků, příběhů a lidí, které mi Bůh v souvislosti s karavanem dal, zmíním jeden střípek z Bohumína. Kvečeru už ke karavanu moc lidí nepřicházelo, a tak jsme se s jednou sestrou vydaly do parku, že třeba dá Bůh nějakou příležitost tam. Po několika kratších rozhovorech jsme oslovily staršího pána. Od začátku nám dával najevo, že Bohu není nakloněný. Brzy bylo patrné, že je tento muž sice hodně světaznalý, nicméně velice nešťastný a útěchu nalézá v alkoholu. Bylo dobře, že jsme na rozhovor s ním byly dvě a doplňovaly jsme se, nicméně když už jsem neviděla, kam se v tom posunout, byla jsem ráda, že jsme se dostali k modlitbě. Nevím, co se v tom muži ten večer odehrálo. Myslím, že pro něj bylo mimo jiné povzbuzením, že přes všechno, co v životě udělal špatně, to s ním Bůh nevzdal. Pán vypadal dotčený a vděčný. A my s kamarádkou jsme se z parku vracely s radostí. Čas u karavanu byl pro mě vzácný a byla jsem vděčná i za své bratry a sestry, které jsem tam poznala. Bůh nás dal dohromady z různých koutů republiky, z různých církví, přesto jsme fungovali jako jedno tělo a mohli společně prožívat radost z práce na Božím díle. Věřím, že jsme měli zatím možnost zahlédnout jenom jeho část a zatím nevíme, jaké má či bude mít pokračování. Stejně jako ten bratr, který vedl kázání o víře, nemohl tušit, jaký sled událostí po něm bude následovat."

Anna, Hradec Králové