Rozhovor - Daniel Raška

Kdy a jak se modlíš? Jaký je tvůj nejoblíbenější způsob modlitby?
Ten asi nemám. Modlím se, když můžu, když je prostor a čas. Někdy se tomu nejde vyhnout, už je to tak potřeba, že člověk prostě jen zavolá, vykřikne nebo si pomyslí. Jako včera když jsme ztratili klíče od auta. Život vedu intenzivně, snažím se být manžel, taťka dvou dětí, dělat věci pro Modlitby 24-7, pro festival United, u nás ve sboru, ve staršovstvu, věnovat se sem tam někomu i osobně, a ještě dělat práci i pro peníze, takže momenty, kdy se modlívám, jsou třeba v autě, když cestuju. Poslední roky mně Pán Bůh přihrál manuální práci – děláme s plynem a stavíme průmyslové spalovny. Při montování se často modlívám. Někdy děláme v halách, ve fabrikách – to jsou moje modlitební prostory.

Za co se takhle při práci modlíš?
Rád se nechávám inspirovat tím, co je kolem mě. Snažím se dát Pánu Bohu prostor, aby mě měnil, a v okamžiku, kdy jsem to začal dělat, jsem zjistil, že mi začíná záležet na lidech okolo. Když člověk sedí ve svačinárně ve fabrice a vidí tam ty potetované kluky, lidi, co dělají za až sprostě nízké peníze a musejí tam pracovat, protože třeba nemají jinou volbu... To jsou momenty, kdy se člověk může modlit.

Jsou i jiná místa a situace, kdy se modlíš?
U nás za barákem máme humno, za ním má soused vinohrad a za vinohradem je lavička s výhledem do krajiny – na louky a kopce. To je moje oblíbené místo, kde se setkávám s Pánem Bohem.
Někdy se modlívám taky s hudbou. Už nemám v životě prostor hrát, ale pěkná hudba... Pěknou hudbou myslím i tu, kterou třeba ani nevytvořili křesťané. Hudba je Boží výmysl a záleží, kdo ji čím naplní. Krásná hudba mě dokáže zaměřit na Boží věci, protože vnímám její krásu – a to je moment, kdy se modlívám.

Modlíš se často?
Bývají období, která jsou trochu sušší a pustější, je to zápas. Lidi se myslí, že když vedu modlitební hnutí, když sloužím jako modlitebník, tak že mi to jde samo, ale já to někdy musím těžce nadřít. Pro kreativitu někdy vůbec není prostor.

Co znamená být v modlitbě kreativní? Má to něco společného s uměním?
Kreativitu často házíme do umělecké škatulky, ale většina lidí nejsou umělci. Kreativita by se měla a může v našem duchovním životě odrážet právě proto, že náš Stvořitel je kreativní a i nás stvořil kreativní. Každý jsme jiný a každý máme v té své jinakosti svůj způsob, jakým přicházíme k Pánu Bohu. Lidé jsou introverti, intelektuálové, emocionálně zaměření, extroverti... Někteří Boží blízkost vnímají ve společenství při společných chválách, introvert spíš vyrazí do přírody, intelektuál si přečte dobrou knihu nebo si čte Bibli a hloubá nad ní... Každý má svůj způsob, jak potkat Boha. Dostáváme se tím ke kreativitě, ve které nejde o malování, o hudbu nebo o psaní básní, ale která odráží Boha, který se do nás nějakým způsobem otiskl. I obsahově můžeme být kreativní a najít nové způsoby, za co a jak se modlit. Člověk si například může otevřít noviny a hledat modlitební inspiraci v nich.

Jak může v modlitební kreativitě člověku pomoct modlitební místnost?
Lidé tam můžou být inspirováni k modlitbě za věci, které by je jinak vůbec nenapadly. Někdy přicházíme před Pána Boha a vlastně nevíme, za co se máme modlit – to je prostor pozvat Ducha svatého, aby nás v tom vedl. V modlitební místnosti nabízíme různá témata – z církve, okolního světa... A lidi to můžou vyjádřit, jak chtějí – mohou psát, hrát na kytaru, v tichosti přemýšlet nad Biblí. Anebo si umyjí ruce ve vodě, protože chtějí činit pokání a tohle to hezky symbolizuje. Modlitební místnost vždycky odráží kreativitu člověka, který ji chystal. V podání někoho jiného bude vypadat zase trochu jinak. V tom je to krásné: Pán Bůh nestvořil dva stejné lidi.

Co ještě kromě modlitební místnosti můžeme vyzkoušet? Jak najít to, co náš aktuální modlitební život oživí?
Opravdu nejjednodušší je zajít do nějaké modlitební místnosti, kterých je dnes po republice čas od času otevřených přes 30. Můžete tam strávit čas a podívat se kolem sebe. Otevřít oči. Chvilku se ztišit. Pokud modlitební místnost nemáte v dosahu, tak každý z nás si může na chvíli sednout a zamyslet se: Jaký jsem? Jak mě Pán Bůh stvořil, co je pro mě přirozené? Kdy prožívám Boží blízkost? Kdy a kde se dokážu zklidnit a soustředit se? Pro někoho to může být hudba, pro jiného text, někdo potřebuje vypnout mobil. Máme kolem sebe strašně moc věcí, které nás rozptylují.

Někdy možná máme i různé zažité představy o tom, jak by měla modlitba vypadat. Formuje nás církevní prostředí, ve kterém se pohybujeme. Nejlepší tedy ale asi bude, vzepřít se zažitým představám a zeptat se uvnitř sebe samého, co je nám nejbližší...
Ano, ale rád bych povzbudil lidi i k tomu, aby zkusili rozvíjet to, co jim není přirozené, co jim nejde. Nejít jen tou snadnou cestou, nemodlit se jen tím stylem, který nám vyhovuje. Bůh je Bohem rovnováhy. Přirovnal bych to ke stravě: Hovězí maso je fajn, ale když bude člověk jíst jenom hovězí, jeho strava bude nevyvážená a z dlouhodobého hlediska to nepovede ke zdraví. Potřebujeme žít v rovnováze. Pokud je někdo introvert a vyhledává spíš modlitební procházky o samotě, potřebuje rozvíjet i svou druhou stránku, potřebuje jít mezi lidi, do společenství. To pak vede k duchovnímu zdraví.

Lucie Vlasáková

převzato z www.svetviry.cz