Příběhy z festivalu UNITED

UNITED je křesťanský multikulturní festival, který se letos na konci srpna konal již podeváté. Jeho nedílnou součástí je i služba modlitebníků, kteří se přimlouvají za všechny účinkující a za požehnání pro celý festival. Tato služba zahrnovala letos znovu i modlitební karavan, kam mohli přijít všichni, kdo chtěli požádat o přímluvnou modlitbu.

Bylo to docela dobrodružné, protože jsme nikdy nevěděli, s kým a za co se budeme modlit. Nazvala jsem nás „jednotkou rychlého nasazení“. Nikoho jsme neoslovovali, lidé ke karavanu přicházeli sami. Někteří přicházeli už s konkrétním námětem na modlitbu, jindy se konkrétní potřeba ukázala až při rozhovoru. Někdy si chtěli jen popovídat o naší službě, o víře a vztahu k Bohu. Často jsme naslouchali těžkým životním situacím, mluvili spolu, modlili se a někdy také společně plakali. Pro mě byla nová zkušenost, když o modlitbu žádali i lidé, kteří sami o sobě prohlásili, že jsou nevěřící. Nebyla to z jejich strany žádná recese, někde uvnitř asi jiskřička víry přece jenom doutná.

Pán Bůh nám přiváděl potřebné postupně, takže jsme všichni z týmu byli vytíženi po celou dobu festivalu. Vnímali jsme, že jsme přesně tam, kde nás Bůh chce mít a že si nás používá pro hledající, anebo pro ty, kteří se přišli ke karavanu občerstvit.

Vnímali jsme a byli jsme vděční za to, že se u karavanu naplňovalo slovo z Matoušova evangelia: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“

Pavlína, Hošťálková

U karavanu jsem sloužil se svojí manželkou, což je v něčem výhoda, ale o to silnější duchovní útoky na naši službu jsme zažívali. Obzvlášť před první službou se nás ten Zlý snažil rozdělit, ale díky Bohu se mu to nepovedlo a poté si nás Bůh mohl úžasně používat jako tým. Například za manželkou přišla jedna dívka, která se s ní u karavanu modlila už před rokem a Bůh mi najednou začal pro ni dávat slova do její situace a během modliteb jsme cítili, jak je Duch svatý přítomný.

Celkově pro mě byla služba u karavanu velkou výzvou, protože jsem spíše introvert, ale Bůh mě učil naprosto mu důvěřovat a nechat se jím používat a vést i v situacích, kdy si nevím rady nebo si připadám, že lidem nemám jak pomoct. Měli jsme mnoho náročných rozhovorů a ve většině případů jsme se nedozvěděli výsledek našich modliteb, ale věříme, že Bůh si (nejen) naše modlitby použije a bude v životech těchto lidí jednat.

Největší výzvou pro mě byl poslední rozhovor (v sobotu asi v deset večer), kdy jsem už neměl vůbec žádné síly, ale přesto jsem měl možnost vyslechnout paní, která zažívala velké duchovní tlaky na sebe i celou svoji rodinu. Vnímal jsem, jak Bůh jedná v jejím životě a poté jsme se společně shodli na tom, že věříme, že nás Bůh vyslyší a už bude mít klid.

Michael, Benátky nad Jizerou

Na United jsem byl letos zapojený jako duchovní poradce pro účastníky. Jako poradci jsme spolu s modlitebním týmem sloužili u modlitebního karavanu Modliteb 24-7. Bylo pro nás překvapením a povzbuzením, kolik lidí si řeklo o modlitbu nebo se s námi dalo do hovoru. Mnozí z nich nebyli účastníky festivalu,  bydlí v našem městě a do církve nechodí. Někdy přijde řada na vážná a těžká témata, někdy to jsou jenom zdánlivě drobné věci, které v rozhovorech a modlitbách řešíme, ale vždy vnímám, že pro toho člověka v tu chvíli důležité.

Podělil bych se s Vámi jenom o pár střípků, takových mini příběhů. Došel za mnou jeden kluk a chtěl se modlit za to, ať rozumí více Pánu Bohu srdcem, a ne jenom rozumem. Téma letošního United bylo „Srdeční záležitost.“ a oslovil ho jeden z programů. Další kluk se se mnou chtěl modlit za své budoucí zaměstnání a jakou si má vybrat vysokou školu. Přistupoval k tomu zodpovědně, chtěl sloužit v budoucnu jak lidem, tak Pánu Bohu. Jedna slečna za mnou došla v slzách, že se pohádala s kamarádkou, s kterou jela na United a že neví, co teď bude. Když jsem ji vyslechl a probral s ní situaci, tak řekla, že už ani radu nepotřebuje, že jí stačí, že to mohla takhle někomu říct… Jedna paní, která byla opilá a zraněná na hlavě, byla strašně ráda, že jsme jí koupili toust. Pak jsem s ní hovořil a modlil se společně s ní modlitbu Páně, protože tu si vybavila a chtěla se jí pomodlit. Když jsem ji pak kousek cesty doprovázel, tak mě tak stiskla za ruku, jako kdyby mě nikdy nechtěla pustit. Vnímal jsem, že byla ráda za to, že s ní někdo chvíli strávil čas a neodmítl ji. Dokonce se v jednu chvíli objevil na její zamračené tváři úsměv.

Byl jsem rád za tyto situace a spoustu dalších během festivalu UNITED. Vnímal jsem, že Pán Bůh jednal v srdcích lidí. A skrze ty lidi, se kterými jsem se potkal a mohl jim drobně posloužit, jednal i v mém srdci.

Pavel, Vsetín