Příběh - Upřímně závidím lidem

Upřímně závidím i těm, kteří zažívají neutuchající touhu se modlit během dne a jsou puzeni se modlit za rozličná témata kdekoli a kdykoli.

Já jsem totiž rád, že si můžu dopřát každou volnou minutu spánku do zazvonění budíku a i když bych to chtěl, tak na Boha často během denního shonu zapomínám, a v hlavě řeším úplně jiné věci. K modlitbě se tak dostávám často až před spaním a to už na mě modlitba působí spíš jako nejlepší uspávací prostředek, než rozhovor s Bohem.

Ano, já se musím do modlitby nutit. Musím se kontrolovat a musím si modlitbu plánovat jako denní úkol – zní to možná „neduchovně“, ale je to pro mě jediný způsob, jak si udržet modlitební život – řádem a pocitem povinnosti. Modlitba samotná už pro mě není úkolem, je to čas, kdy jsem s Bohem a mluvím s ním, ale udělat si z ní denní prioritu, to je úkol.

Své modlitby  bych rozdělil na dva typy. Prvním typem je „denní“ modlitba, ve které s Bohem řeším problémy a radosti všedního dne, modlitba, kdy se modlím za něco/někoho dlouhodobě. Tím druhým typem je modlitba ryzí, kterou jsem se modlil za svůj život asi třikrát. Byla to modlitba, kdy už jsem si v životě doopravdy nevěděl rady a kdy jsem k Bohu volal z opravdové hloubky srdce. To byla modlitba, kdy ke mně Bůh opravdu jasně mluvil. Jednou to bylo kvůli osobní záležitosti, ale dvakrát jsem se modlil za uzdravení. Byly to modlitby plné zlomení, upřímných proseb, možná i zlosti, ale hlavně to byly modlitby, které byly nejupřímnější a nejvíc ze srdce. A Bůh mi na ně dal odpovědi a ty dva lidi uzdravil.

Možná nejsem prototyp modlitebníka, musím si modlitbu plánovat, ale na 100% vím, že upřímná a opravdová modlitba ze srdce má u Boha nesmírně velkou váhu.

Ota