Příběh - Boha přece "neumodlíme"

Rád bych podotkl, že patřím k těm dříve narozeným (mám už za sebou šest křížků) a že tedy mám po všech stránkách už dost vyhraněný pohled na život.

Týká se to samozřejmě i mého života víry. To, co jsme slýchali a žili po celá ta dlouhá desetiletí, co "chodíme s Pánem" (nebo lépe řečeno, co nás náš Pán trpělivě vodí za ruku), se vrylo hluboko do našeho nitra. A není to tak jednoduché pro lidi mého věku (a pochopitelně i starší) se na různé věci dívat jinak, nově.

Samozřejmě se jako křesťan modlím. Vždycky jsem byl přesvědčen o důležitosti a významu modlitby, a to jak v soukromí (viz Mt 6,5-15), tak i v církvi (např. Sk 1,14). Horší to ovšem bylo v praktikování modliteb, zejména v soukromí. Moje modlitby byly povětšinou sobecké, zaměřené hodně na sebe, pak na své blízké, kteří jsou mi drazí, a pak jen tu a tam i na ostatní. Míval jsem občas taková zvláštní hnutí mysli, kdy se mé svědomí probudilo a já si uvědomoval, jak jsem v tomto směru opožděný. Nebyl jsem sám se sebou spokojený a chtěl jsem to změnit. Ale poctivě řečeno - nedařilo se mi to.

Nikdy jsem nebyl zastáncem příliš organizovaných modliteb. V mém nitru se to nějak bouřilo: "Vždyť modlitba je přece záležitost touhy srdce! … A Pána Boha přece "neumodlíme" počtem svých modliteb. Pán Bůh přece není závislý na tom, zda někdo udělá nebo neudělá řetěz modliteb." Viděl jsem v tom jen trochu zvláštní nápad mladých lidí, který já osobně nemusím…

A pak mi přišel e-mail, který byl pro mne výzvou: "Tomáši, nechtěl by ses zapojit do týdne modliteb 24-7?" Pochopitelně jsem o tom věděl, slyšel jsem výzvy ve shromáždění. Ale nějak to šlo mimo mne, příliš vážně jsem nepřemýšlel, že bych se do toho zapojil. A proč bych se vlastně měl zapojovat do něčeho, co mi není vlastní? Ale tohle bylo přímé oslovení, takže nebylo vyhnutí. Co uděláš? V tu chvíli mi myslí pronikla slova Pána Ježíše: Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě! A tak jsem se podle toho přihlásil na dva termíny.

A čas rychle utekl a já šel do kulturního domu. U dveří jsem našel výzvu: Vyzuj svou obuv, místo, na kterém stojíš, je místo svaté. Připadlo mi to příhodné. Vešel jsem dovnitř. Byla to maličká „komůrka“. V ní dvě děvčátka, která se chystala k odchodu. Popřál jsem jim hezký den a Boží požehnání, odložil si a trošku se rozhlédl po místnosti. Byly zde rozestavěny panely, které vytvářely různá zákoutí s napovídající tematikou. Byl tu koutek, kde si člověk mohl připomenout, že přichází-li k Pánu Bohu, musí přijít s touhou po očištění srdce. Pak na jednotlivých panelech byla inspirace k prosbám, k vděčnosti, k chválám. Jednak s citáty z Písma nebo velkých Božích mužů a žen – a jednak podobně jako u jeruzalémské „Zdi nářků“ s konkrétními vyjádřeními těch, kdo zde byli přede mnou. Byly tu přilepené jednotlivé lístečky s tím, co měli na srdci a co Pánu Bohu přinášeli. Nebo to bylo prostě připsáno na podkladovém papíře. Na zemi pak polštářky, aby nás ta kolena příliš netlačila (což jsem ve svém věku velmi ocenil!). A také Bible, aby člověk mohl hovořit s Pánem Bohem i při četbě Písma.

Ty lístečky na panelech mne velmi oslovily. Prostá, jednoduchá sdělení – ale ukazovala, oč většinou mladým lidem jde, co chtějí Pánu Bohu přinést. Byl jsem velmi překvapen a několikrát pohnut k slzám, když jsem četl, jak prosí za své spolužáky, přátele, rodiče. Byl jsem dojat, když jsem četl o někom, kdo toho už tolik slyšel o Pánu Ježíši, a dosud ho neumí přijmout. Uvědomil jsem si: Tito mladí lidé jsou takoví, jací jsou, možná nám starším připadají drzí, nevychovaní a já nevím co ještě. Ale v jejich nitru je touha po tom, aby lidé poznali Ježíše a uvěřili v něj. Dojímaly mne prosby za rodiče, zvlášť za takové, kteří se doma hádají nebo mají problémy s pitím. Viděl jsem, že tito mladí lidé je přesto mají rádi a přáli by si, aby se to změnilo, aby jim Pán Bůh pomohl s tím, s čím si neví rady.

Připojil jsem se a zapsal také asi tři takové věci, které mi zvlášť ležely na srdci. Součástí místnosti, kde se lidé modlili, byl i koutek díků a chval. A já si uvědomil, že toho je tolik, za co mohu Bohu děkovat a za co jej chválit!

Co mne překvapilo, že zde byl přehrávač s křesťanskými písněmi. Tohle by mne osobně nikdy nenapadlo - modlit se s hudbou. Ale když jsem se zaposlouchal do textu, byl jsem svým způsobem vtažen a nemohl jsem jinak než říci: „Ano, Pane, takhle to cítím i já…“ Když disk dohrál, už jsem jej nezapínal a modlil se v tichu dál. Za připravovaný Worship festival, ale také za věci, které jsem sám cítil za potřebné. A připojil jsem se k prosbám, chválám i díkům, které jsem viděl před sebou.

Nelituji toho, že jsem se dal pozvat. Je to zkušenost, která mne obohatila. Hlavně tím, že jsem si uvědomil, že je mnoho lidí, kteří Pána Ježíše milují. Jsou jiní než já, ale hledají upřímně Boží tvář. A dovedou Pánu přinášet ne velká slova, ale velké věci. A tak jsem si musel vzpomenout i na krále Chizkijáše, který přinesl do Boží přítomnosti výhružné dopisy svých nepřátel a tam je Pánu Bohu prostě přečetl. A Pán Bůh vyslyšel. A věřím, že vyslyšel stejně i prosby těch, kteří je zde upřímně přednášeli.

Nemyslím, že modlitební řetěz je něco, na čem závisí pokrok Božího díla, že je to něco, co radikálně změní tento svět i s křesťany. Je to pro mne ale mimořádná věc - něco, co se vymyká běžné křesťanské zkušenosti. Ale někdy je i taková mimořádná věc něčím, co nás přivede k zamyšlení a blíž k Pánu. A o to přece jde! Nejde o velká slova, o velké akce, velká gesta, ale o náš vztah k Pánu Bohu. Proto jsem za tuto zkušenost Pánu Bohu vděčný.

Tomáš Pala