Můj modlitební zápas - jsem ochotná jít cestou oběti?

Jednoho dne jsem se v pláči svěřila přátelům, jak je pro mne těžké její soustavné vměšování do mého života. Dostalo se mi podpory a především jsme se společně za situaci modlili. Když jsem dojela domů, můj modlitební zápas pokračoval. Strávila jsem noc před Pánem a sbírala sílu k tomu, abych "nastavila hranice". Bylo mi jasné, že mě čeká konflikt a že nás to obě bude bolet. Měla jsem na srdci mamku - především její bolest, kterou jí způsobím, ať se pokusím vysvětlovat jakkoli citlivě. Uprostřed modliteb jsem vnímala v sobě jemný hlas Pána Ježíše… Ano, můžu jít cestou nastavení hranic a On se mnou bude. Ano, je to řešení. Anebo… Nebo co? Nebo půjdu cestou oběti. Nastavím se, že mamce sloužím a že bolest, kterou soužití produkuje, vezmu na sebe… že se své mamce vydám s takovou láskou a nasazením, jaké umím mít pro lidi venku - tam, kde věnuju svůj čas a síly. Nechtělo se mi do toho. Popravdě, vyděsila mě představa, že kapituluji a obětuji se bez ohledu na své trápení. Opravdu mě zveš, abych pustila snahu “nastavit hranice”? Vždyť to je dobrá věc! - Ano, je to dobrá věc. Ale já tě zvu na hlubinu, zvu tě na cestu oběti. Zvolíš si ji? Jestli ne, v pořádku, půjdeme "klasickou" cestou… Takové pozvání! Zápasila jsem ještě několik hodin a vyplakala hodně slz při představě, co mě čeká. A nad ránem se rozhodla, že tedy ano. Jsem připravená jít "vyšší cestou" (dle 1. Listu Korintským - a ukážu vám vyšší cestu - cestu lásky).

Toho rána jsem na schodech potkala mamku - musela mi něco říct. "Dnes v noci ke mně mluvil Pán a řekl mi, že si mám žít SVŮJ život." Cože??? O všechno, k čemu bychom se složitě dopracovávaly přes bolavý konflikt vymezování hranic, se postaral Pán Ježíš sám? On to umí tak jemně, přesně podle toho, co moje mamka potřebovala! Další moře slz, tentokrát slz vděčnosti!

Co se tedy vlastně při modlitbách stalo? Pán mě přivedl ke zvažování "vyšší cesty" - není to tak, že by vymezování hranic ve vztazích bylo špatně. Tahle metoda je požehnaný nástroj, který Bůh pro funkční vztahy dává a dokonce On sám hranice vymezuje (když se Bůh jasně distancuje od určitého chování a říká, co se stane, když v něm člověk bude pokračovat.). Metoda má ovšem velké riziko - že ji začnu používat automaticky. Už vím, že musím veškeré "osvědčené" postupy vždycky znovu předložit Pánu v konkrétní situaci v modlitbě. A může se stát, že mi nabídne jiné řešení.

V tomto mém modlitebním zápase bylo rozhodující právě to zvláštní pozvání: jsem ochotná jít cestou oběti? Nebo si beru z Krista jen to, co slouží mně? Připomíná se mi příběh Abrahamova obětování Izáka. Bůh nechal situaci dojít až do chvíle, kdy otec v bolestném zápasu pozvedl nůž, aby svého syna obětoval… Bůh věděl, že taková oběť nebude třeba. Že jednoho dne ji podstoupí On sám - nejen pro malého Izáka, ale pro všechny lidi světa. Důležité bylo, že Abraham kapituloval a došel k odhodlání cestou oběti jít... Bůh měl připravené podivuhodné řešení pro mne a mou mamku. Ale aby je mohl realizovat, bylo třeba, abych ustoupila z cesty - abych kapitulovala se svým řešením. Něco takového člověk nevymyslí. (A kdyby se mi to snažil říct někdo z lidí, počastovala bych ho nejspíš jasnou argumentací ve prospěch nastavování hranic.) Jedině tichý čas s Bohem, upřímnost až na kost... bouřit se proti představě, která jde proti mým představám... a následně si nechat ukázat Ježíše připraveného k oběti... a znovu se děsit toho, co všechno to znamená pro mou nezávislost, kterou tak miluji… a konečně se ztišit a odevzdat se Pánově vůli… Není jiné místo, než modlitba.

Jak si s mamkou vedeme? Upřímně, ani jedna neumíme udržet, co jsme té noci přijaly. Mamka soustavně zapomíná na Boží výzvu, aby si žila svůj život a nerealizovala se v tom mém. A já soustavně zapomínám, že jsem přijala Pánovo pozvání na nepohodlnou cestu, kde mám na mysli to, co slouží druhým, ne jen mně samotné. Ale jsem si jistá, že ten, který v nás započal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista (Fil. 1,6).

L.K.H.