Modlitební karavan v Českém Těšíně

Zdá se, že "modlitebních místností na kolečkách" po světě přibývá a že tak vzniká nová služba, kdy se modlitby šíří z uzavřených modliteben do ulic.

Dokazují to zkušenosti lidí z celého světa - Kanady, Nizozemí, Severního Irska či Nového Zélandu, kde tato služba již funguje a mnozí se tak skrze ni mohli setkat s živým Bohem.

Na počátku stála právě inspirace ze zahraničí a bláznivý nápad, proč to také nezkusit u nás. Dostali jsme darem starý karavan, který byl během loňského roku zrekonstruován a předělán na pojízdnou modlitební místnost. Poprvé jsme jej vyzkoušeli vloni na festivalu UNITED a letos jsme naplánovali cesty do českých měst, kam bychom díky této službě rádi přinášeli Boží lásku skrze modlitbu, praktickou pomoc či nabídnutou kávu.

Měsíce příprav rychle plynuly a v polovině června jsme se vydali na náš první výjezd, tentokrát do ulic Českého Těšína, kde právě probíhaly oslavy připomínající založení města. Od samého začátku nám Pán Bůh ukazoval, že má věci ve své ruce, že se máme vzdát svých představ a nechat Jeho, aby to celé vedl. Bylo pak opravdu neuvěřitelné sledovat, jak On sám věci řídil, sestavením týmu služebníků počínaje, zajištěním vhodného místa pro karavan, mnoho praktických detailů konče.

Během samotné služby jsme se setkali s různými reakcemi lidí. Někteří kolemjdoucí se tvářili, že nás nevidí, jiní nabídnutou modlitbu s vděčností přijali, mnozí odmítli, někteří se alespoň zastavili a popřemýšleli. K dispozici jsme měli modlitební karty, kam lidé mohli psát své modlitební potřeby s tím, že se za ně pomodlíme později. Byli jsme mile překvapení, že jsme jich nasbírali poměrně hodně. Několikrát se nám stalo, že k nám někdo vyloženě přišel sám od sebe, sdílel svůj životní příběh a mohli jsme se spolu s ním modlit. Jednou se nám přihodilo, že jeden člověk nabídnutou modlitbu razantně odmítl, ale zanedlouho se vrátil s tím, že se s námi chce modlit, a nakonec u karavanu zůstal více než hodinu. Zažili jsme, že Pán Bůh si může použít i takovou věc, jako je vybitá baterie v autě. Když roztlačení nepomohlo, přišly na řadu kabely. Museli jsme ale počkat, než je bratři dovezou. Tím jsme získali čas k osobnímu rozhovoru a sdílení, které se nakonec protáhlo, i když auto už bylo dávno nastartované a připravené k odjezdu.

Byli jsme nadšeni z toho, že i když jsme na počátku netušili, do čeho jdeme a jaké to bude, viděli jsme, jak Pán Bůh s lidmi jedná a dotýká se jich. Stálo to za to!

 

Šárka Šimečková