Když Bůh prochází kolem

Kdykoli Bůh považuje za vhodné, aby se ukázal, očekávám, že tak učiní ve velkém stylu. V těžkých botách vykopne dveře mého života. Ozve se zvučný hlas. Světelné efekty. Něco na ten způsob.

Bůh, který prochází

Vzpomínáš, jak Ježíš kráčel po vodě?

„Krátce před svítáním se k nim vydal pěšky po hladině"Marek 6:48

Přesně! Tohle mám na mysli. Tohle potřebuji: Ježíše jako superhrdinu; marvelovského filmového mesiáše. Ale potom, když se přiblíží k lodi, k našemu znepokojení je nám řečeno: „chtěl je minout.“

Když už Ježíš vynaložil tolik úsilí k chůzi po vodě přes obrovské jezero za bouřlivé noci (což musí být jistě složitější než chůze po pěkném, klidném moři při západu slunce), tak na půli cesty Ježíš k našemu údivu předstírá nezájem. Představuji si, jak jen tak mimochodem na loďku zamává. Směrem k partě učedníků prohodí přátelsky „ahoj“. Jako by si ani nevšiml, že jsou naprosto vyděšeni. Jako by to byl prostě jen takový týpek, který pravidelně chodí na túry po Galilejském moři. Jako by měl namířeno někam jinam.

„chtěl je minout."Marek 6:48

Neví snad, že je v Bibli? Že takhle ten příběh neskončí? Potom je tu druhá situace, kdy Ježíš na cestě do Emauz vstoupil do rozhovoru mezi dvěma putujícími:

„Když došli k vesnici, do níž mířili, naznačil, že půjde dál."Lukáš 24:28

Můžeme si být celkem jistí, že když už Ježíš vstal z mrtvých, tak také disponuje vším časem na světě. Dalo by se říct, že jeho plán byl celkem otevřený. Navíc ten pár mužů, ke kterému se po cestě přidal, dosud neodkryl jeho identitu. Proč tedy „naznačil, že půjde dál“?Proč předstírá, že musí být někde jinde? Je v tom něco hravého. Něco nenápadného a úsměvného na Králi králů. (Kolik dalších lidí se setkalo se vzkříšeným Ježíšem, ale nedokázalo ho pozvat?)

Bůh, který šeptá

V Eliášově zkušenosti v 1. Královské 19 vidíme něco podobného. Prorok dostal instrukce:

„Vystup na horu a postav se před Hospodina, neboť tudy projde Hospodin.“ (v. 11)

A jak by se dalo očekávat:

"Vtom se strhl mohutný a prudký vichr, který rval hory a tříštil skály před Hospodinem. V tom vichru ale nebyl Hospodin. Po vichru přišlo zemětřesení, ale ani v něm nebyl Hospodin.“ (v.11)

A pak Bůh promluví tím tichým, jemným hlasem. Očekávali bychom, že zahřmí, že se objeví oslnivá záře, ale místo toho k nám Bůh za soumraku přistoupí, aby nám něco pošeptal do ucha. V přestrojení do obyčejného a podivného, nás Ježíš vyhledává - záměrně a důvěrně - v naší nouzi. Citlivě se k nám připojí na cestě do Emauz, když se vyděšeně potácíme, a dělá nám potíže najít v tom všem zmatku Boží vůli.

Kráčí po vodě jako duch, zatímco my se urputně držíme vesla a v pozdních nočních hodinách táhneme proti větru. Je výplodem naší vlastní fantazie. Povědomá naděje oděná do nejasnosti. A když takhle zahlédneme Ježíše v bouřce, anebo vycítíme jeho přítomnost na naší cestě, občas zčista jasna předstírá určitý odstup. Předstírá, že jen prochází kolem nás.

Ale nenechte se oklamat. Čeká, až ho budeme opravdu chtít. Žádá nás, abychom požádali jeho, trvá na tom, že musíme „silně naléhat“, aby vstoupil do našich prázdných životů.

Pete Greig

převzato z www.24-7prayer.com/blog