Jan Hus a modlitba

Musím zde však nejprve objasnit dvě věci, které nám připadají samozřejmé, ale v době Husově samozřejmé nebyly. A těmi je kázání v češtině a projevy osobní zbožnosti. Kázání se v té době odehrávala téměř výhradně v latině a prostí lidé jim nerozuměli. Tím byli pouze součástí náboženského systému, ale neměli šanci slyšet a porozumět evangeliu a znovu se narodit z vody a Ducha. Čeští reformátoři podstoupili boj, kterým v podstatě navázali na zápas Cyrila a Metoděje, kteří přinesli na Velkou Moravu křesťanskou víru. Ti si u papeže vymohli souhlas s kázáním a psaním ve slovanském jazyce, aby lidé měli možnost porozumět Božímu slovu a poselství evangelia. Nicméně hned po jejich smrti byla zavedena latina a bohoslužebný slovanský jazyk se udržel jen v Sázavském klášteře v průběhu 11. století. Pak opět v celém království převzali moc latiníci, kteří po další tři století nepřipouštěli jinou než latinskou bohoslužbu.

Projevy osobní zbožnosti jako osobní zpěv, modlitba vlastními slovy, nebyly povolené. Církev držela kontrolu nad všemi osobitými projevy zbožnosti a vztahu s Bohem a zdůvodňovala to nebezpečím hereze a šířením bludů. Když se roku 1378 prostá pražská služka Kačka modlila osobní modlitbu vlastními slovy, byla předvolána k výslechu, jako by se dopustila zločinu. V době Husově se již podobné projevy nedaly zastavit, protože lidé byli duchovně probuzení a znalí Božího slova. Chvály probíhaly výhradně tak, že během mše zpíval kněz bez varhan a bez zapojení věřících. To se také změnilo a husitské chorály se staly známými po celé Evropě.

Jan Hus velmi dobře rozuměl moci modlitby a významu uctívání Boha. Srdce člověka, přirovnával k Božímu oltáři, na kterém se obětují Bohu milé oběti lásky. „Svatá duše je chrám Boží. Za prvé proto, že je místem modlitby, neboť v ní se člověk má modlit; za druhé proto, že se v ní obětuje vzácná oběť Bohu – pokorná mysl a zkroušený duch; za třetí že je v ní oltář a ten oltář je živá víra a oheň, který nikdy nemá uhasnout. Tím ohněm je milování Pána Boha.“

Z toho citátu vidíme, že pro Husa byla modlitba projevem lásky k Bohu a vyjádřením oddanosti a důvěry vůči Pánu. Nebyl to jen prázdný projev náboženského úkonu. To je jeden z hlavních rysů a odkazů Husovy služby – vždy a všude hledal podstatu věcí a nikde se nespokojil s povrchností či formalismem. To můžeme vidět i z následujícího citátu, kde právě tento formalismus ostře kritizuje: „Asi se zeptáš, co je to modlitba. Jan z Damašku praví: Je to pozvednutí mysli k Bohu. Pokud se nemodlí srdce, zbytečně pracuje jazyk a ničeho nedosáhne, stejně, jako když se točí mlýnské kameny a není nasypáno zrní. Tehdy se netočí k užitku, ale odírají se naprázdno. Proč? Protože tam není mlynář, který by nasypal zrní. Stejně tak není doma mlynář, to je duše, která se sem a tam toulá v hříšných myšlenkách, a možná je i u milenky. A zuby, to jsou mlýnské kameny, stále melou a drnčí dr dr dr. Co z toho má duše? Právě to, co má mlynář z toho, když mu mlýn běží naprázdno.“

Hus dobře znal lidskou duši a věděl, jak záludné je lidské srdce. Jak snadno se dá oklamat nepřítelem a svést do pokrytectví. Je možné se krásně modlit ústy, ale v srdci přemítat o hříšném jednání. A to v tu stejnou chvíli. A pokud jen bezmyšlenkovitě odříkáváme modlitby, zvláště když jde o naučené modlitby v latině, nemá to žádný význam před Bohem: „K čemu je platné, když kňučíme jako štěňata v pytli, a nerozumíme tomu, co kňučíme? Přitom máme mysl na ulici nebo v krčmě, a tělo v kostele; jazyk ve slovech a hlasitém zpěvu, a žádost mezi ženami nebo v kuchyni; a přitom kvičíme jako svině, aby nám dali najíst. S jistotou nejsme hodni, aby nás Bůh vyslyšel, když jsme tak nezpůsobilí.“

Základním problémem při uctívání Boha je podle Husa vědomý hřích. V takovém případě nemá modlitba a uctívání význam a je bez moci. Vlastně taková modlitba k Bohu ani nedoletí. K tomu používal Hus příhodný příměr: „Modlitba je mluvení nebo konání, které zbožně pozvedá mysl do Boha, nebo k Bohu. Lidé vesměs nazývají modlitbou vyslovené prosby, ale svatí ne tak, protože ti více hledí k pozvednutí mysli než hlasu k Bohu. Pokud to člověk ví, promlouvá k Bohu hlasitou modlitbou. Ta modlitba má oheň lásky, který ji k Bohu silně pozvedá, a dvě křídla – poznání naší psoty (ubohosti) a poznání Božího milosrdenství. Ta dvě křídla nesou modlitbu vzhůru s láskou, protože pokud není láska, modlitby nejdou vzhůru k Bohu. A pokud člověk nemá čisté myšlenky, které modlitbu rozjasňují, a k tomu zbožnost, pak modlitba jen smrdutě kouří. Proto, milý brachu, pokud nemáš lásku, čistou mysl a zbožnost, nesmraď a nekuř! Ó, milý Bože, kolikrát já, hříšný, tvé svaté lásce zasmradím a zakouřím!“

Ze zmíněných citací z Husových knih a kázání vidíme jeho touhu po upřímném a opravdovém vztahu s Bohem. K němu vedl i své následovníky a stal se významným prorockým hlasem v Evropě. Mezi lidmi je známý jako odvážný kritik zkažené církve a kněžstva. Ovšem nebylo to tak, že by kritizoval, protože měl kritického ducha a vše viděl jen černě. Hledal nápravu zkažených věcí lidských a ve svém srdci nosil silnou vizi, jak by tato reforma – transformace měla proběhnout. Kritizoval proto, že církev miloval a chtěl jí pomoci k nápravě a obnovení tak, aby byla světlem a zářícím městem na hoře. Tím je velkým příkladem i pro nás v 21. století.

David Loula