Jan Amos Komenský (1592–1670) – životní příběh, část II.

V minulém díle jsme Jana Amose Komenského opustili na konci období, na něž později vzpomínal jako na nejšťastnější roky svého života. Zahrnovalo jeho klidný, téměř idylický pobyt v severomoravském Fulneku, kde v letech 1618–1621 působil jako duchovního správce sboru církve jednoty bratrské. S manželkou Magdalenou vychovávají malého synka a těší se na příchod druhého dítěte. Mezitím se však dávají do pohybu věci, které se nedají zastavit a které navždy změní tvář Evropy i životy všech jejích obyvatel.

Vzpoura českých protestantských stavů proti císaři vyvrcholila nezapomenutelnou a pro vývoj našeho národa zásadní bitvou na Bílou hoře. Odehrála se 8. listopadu roku 1620 a jednalo se o první významnou bitvu třicetileté války. Před pražskými hradbami tehdy stanulo vojsko vyslané císařem, posílené vojáky německé Katolické ligy, proti vojsku českých stavů. Přestože stavovské vojsko mělo výhodnější postavení, skončila bitva na Bílé hoře po pouhých 2 hodinách absolutním vítězstvím katolické císařské armády. Jakoby se naplnila slova Karla st. ze Žerotína, který na počátku povstání prohlásil, že podle jeho názoru v této záležitosti Bůh není s českými stavy. Kronikář Pavel Skála ze Zhoře, protestant a přímý účastník všeho dění, popisuje důvody porážky takto: „...celé to neštěstí a pohroma... uvalila se nejvíce příčinou lakomství nezřízeného některých nejpřednějších osob ze stavův českých, neboť lidu svému válečnému řádně platiti zapomínali... také někteří z předních velitelů zisku vlastního přílišně vyhledávající, vojska svého zbraněmi náležitými neopatřili, a mezi sebou jeden druhému záviděli."

V následujících dnech jsou země Koruny české opět připojeny k rakouské monarchii a okamžitě začínají politické čistky. Rozsáhlá zatýkání vedou až k veřejným popravám na Staroměstském náměstí. Probíhají Konfiskace majetků, prosazování katolického vyznání jako jediného pravého, prosazování němčiny na úkor češtiny a mnohá další opatření omezující svobodu na všech úrovních české a moravské společnosti.

Krutou pohromou bylo tažení vítězného císařského vojska na našem území bezprostředně po bitvě. Vojáci dle dobových zvyklostí považovali Čechy a Moravu za dobyté území, na němž je dovoleno rabovat a plenit. Obzvlášť spadeno měli na protestantské domy a jejich obyvatele, protože v nich viděli poražené nepřátele, kacíře a heretiky, na nichž lze beztrestně páchat zlo. Nekatoličtí duchovní, kteří nestihli utéci, byli brutálně zabiti, jejich domovy vykradeny a vypáleny. Ve skutečnosti samozřejmě o protestantskou ani katolickou víru nešlo, najaté žoldáky zajímala výhradně válečná kořist.

Se stejnou krutostí si vojáci počínali i ve Fulneku, působišti Jana Amose Komenského. Ten naštěstí stihne před blížící se pohromou provést záchranná opatření. Těhotnou manželku s malým synkem odesílá k její matce do Přerova, kde budou ve větším bezpečí než s ním. Nejcennější část svého majetku, knihovnu plnou vzácných knih, svěřuje do úschovy městské radě. Když však později dojde ve vedení města ke změnám, je obsah knihovny snesen na fulnecké náměstí a uspořádáno veřejné pálení „kacířských" knih. Shoří také několik Komenského rozpracovaných rukopisů, což představuje pro jejich autora citelnou ztrátu.

Svůj holý život si Jan Amos Komenský koncem r. 1620 zachraňuje útěkem před blížícím se vojskem do okolních lesů. Přebývá v lesních skrýších, přespává v jeskyních. Toto řešení nejprve považuje za dočasné, netuší, že se nedobrovolně stává na dlouhou dobu psancem. Nebezpečí totiž stále nepolevuje a celou situaci navíc značně zhorší císařský dekret z března 1621, kterým jsou vypovězeni ze země všichni nekatoličtí duchovní. V první vlně mají odejít duchovní jednoty bratrské, k nimž Komenský patřil. Mnoho duchovních rozkaz neuposlechlo a tak jezuité neúnavně dnem i nocí prohledávají lesy a hledají zběhlé „kacíře". Jak později Komenský vzpomíná, často když večer uléhal ke spánku, netušil, jestli se ráno vzbudí živý. Kromě fyzického utrpení zažívá i duchovní zmatek. Proč se mu dějí tyto špatné věci? Provinil se snad něčím, zhřešil? Myslí na rodinu a přes všechny strasti píše počátkem r. 1622 manželce nádherný, povzbuzující dopis, začínající láskyplným oslovením „Manželko má milá, klenote můj po Pánu Bohu nejdražší!" a končící podpisem ​„Tvůj věrný manžel do s​mrti Jan Amos". V té chvíli ještě neví, že adresátka si dopis nikdy nepřečte. Už v době jeho vzniku nebyla Magdalena Komenská mezi živými. Zemřela v Přerově během epidemie moru stejně jako starší, dvouletý syn. Nepřežil ani mladší, nově narozený synek, kterého jeho otec ještě nestihl přivítat do života. Jan Amos Komenský podruhé ztrácí svoji rodinu.

Jak vůbec může lidská bytost přežít tak kruté rány? Jan Amos Komenský o mnoho let později v dopise příteli popisuje svoji zoufalost a beznaděj i cestu zpátky do života takto: „Když vzrůstalo temno pohrom, a jak se zdá, nezbývala žádná naděje na lidskou pomoc nebo radu, jsa zmítán nepopsatelnými úzkostmi uprostřed noci (kterou jsem již jako několik předešlých trávil beze spánku), byl jsem zachvácen horečkou, volal jsem k Bohu, vyskočil z lože, chopil se bible a modlil se, aby nestačí-li útěcha lidská, neopouštěl mně svým nitrem Bůh... když jsem se s nářkem začetl, začal jsem pociťovati, jak se četbou můj smutek rozplývá. I chopil jsem se pera a jal jsem zaznamenávati předešlé své úzkosti a Boží léky proti nim, ony božské slunečné dny, rozbřeskující se k zahnání temnot... nezažil jsem ve svém životě pokrmu sladšího, než bylo tehdá toto sbírání Božích útěch".

Ze zápisků pořízených během ​Božího léčení​, vznikla dnes zapomenutá, ale ve své době velmi důležitá, alegorická knížka s názvem Truchlivý. Kniha se začala rychle šířit v opisech, které si pořizovali pro svoji potřebu další lidé, prožívající v těchto pohnutých časech tvrdé zkoušky. Když opisy nestačily, byl Truchlivý tajně vydán v Praze a vzápětí vyšel přeložený do němčiny v Německu. Tak spisek vzniklý z veliké osobní bolesti pomáhal utěšovat a léčit bolesti mnohých.

autor: LenkaR
spolek Moravští bratři z.s.
web: www.moravstibratri.cz​

Kopírování a šíření textu nebo jeho částí je bez souhlasu autora zakázáno.