Jan Amos Komenský (1592–1670) – životní příběh, část I.

O Janu Amosi Komenském, od jehož úmrtí v letošním roce uplyne 350 let, slyšel jistě každý z nás. Jeho osobnost i nadčasové, dodnes nepřekonané myšlenky zná celý svět a patří k tomu nejlepšímu, co náš národ ostatním národům dal. Co však ve skutečnosti o tomto velkém Moravanovi víme?

J. A. Komenský je všeobecně vnímám jako významný pedagog, jeho jméno bývá doplněno titulem „učitel národů“. On sám se však za učitele nepovažoval a nepohlíželi tak na něj ani jeho současníci. Kým tedy opravdu byl? Především teologem a spisovatelem, po němž nám zůstalo kolem 200 knih. Také kazatelem, pastýřem (duchovním), vizionářem, vynálezcem a posledním biskupem kdysi významné církve jednoty bratrské, o níž o mnoho let později prezident Masaryk prohlásil „že byla vůbec tím nejlepším, co české dějiny z reformace českésvětu nabídly“.

Pojďme si připomenout životní příběh muže, který se nikdy nedal zlomit okolnostmi a který vždy hledal způsob, jak udělat svět lepším místem k životu. Nebudeme zde hodnotit dílo ani připomínat pedagogické myšlenky. Představíme si Komenského jako živého člověka, plného lásky, bolesti, radosti i zklamání, stejného jako jsme i my.

Jan Amos Komenský se narodil na sklonku zlaté éry našeho národa, tzv. české reformace. V tomto období, začínající veřejným působením mistra Jana Husa kolem r. 1402 a ukončené bitvou na Bílé Hoře r. 1620, celá naše země vzkvétala ve svobodě a toleranci (vyjma let husitských válek). Přestože Čechy a Morava byly součástí rakouské monarchie spravované habsburskou ortodoxně katolickou vládou, zhruba 90% obyvatelstva u nás vyznávalo protestantskou (evangelickou) víru, založenou na učení Jana Husa. Kvůli této jinde nevídané svobodě vyznání byly na ​země Koruny české obráceny zraky celé Evropy a především Morava, známá v zahraničí jako ​„Ostrov svobody“,​ se stávala častým útočištěm pronásledovaných.

Malý Jan spatřil světlo světa dne 28.3. 1592. Místo narození už tak přesně neznáme. Mohla to být obec Komňa, odkud pocházel jeho otec, ale také Nivnice nebo Uherský Brod, protože dospělý Jan se často podepisoval příjmením Nivnický nebo Uherskobrodský. Byl pátým, nejmladším dítětem a zároveň prvním synem svých rodičů. Jeho zrození jistě provázela veliká radost, vždyť se do rodiny po čtyřech dívkách konečně narodil chlapec. Jan v dospělosti často vzpomínal na láskyplné dětství a na maminku, která byla jeho trpělivou učitelkou. Bohužel, idyla skončila, když mu bylo 12 let. Tehdy náhle umírají rodiče a dvě

sestry, pravděpodobně na mor. Tří osiřelých sourozenců se ujímá teta Zuzana Nohálová a odváží je do Strážnice. Po roce však je Strážnice vypálená vojenským nájezdem a Jan přichází o domov podruhé. Přichází také o svoje dědictví, protože stejné vojsko mu zničilo dům po rodičích v Uherském Brodě.

Po těchto událostech je 13 letý Jan z neznámých důvodů oddělen od sester a přestěhován k poručníkům do Nivnice, odkud je v r. 1608 vyslán na studia do vyšší bratrské školy do Přerova. Zřizovatelem školy byla jednota bratrská, tehdejší významná ryze česká protestantská církev, založená na učení Petra Chelčického. Dnes u nás zcela zapomenutá, ale na mnoha místech světa stále fungující pod názvem Moravian Church, Moravian Brethren nebo Unitas Fratrum. Jednota bratrská vždy kladla důraz na praktickou zbožnost, projevující se konkrétní pomocí společnosti i jednotlivcům. Specifická byla svým důrazem na vzdělávání. V době neexistujícího školského systému, kdy především chudé vrstvy obyvatelstva zůstávaly negramotné, zakládala jednota školy, vyhlášené vysokou úrovní vyučování i vyučujících. V jejích školách seděly v lavicích společně děti šlechticů, měšťanů i těch nejchudších. V tehdejší striktně třídně rozdělené společnosti naprosto revoluční počin. Náklady na provoz škol řešilo vyšší školné dětí bohatých rodičů, přičemž chudé děti neplatily nic. Nezapomínalo se na sirotky, na jejichž vyučování i ubytování se zřizovaly sirotčí fondy. Další zvláštností bylo plnohodnotné vzdělávání dívek, které se tehdy běžně nepraktikovalo. Z dílny jednoty také pochází první Slabikář a první pravidla českého pravopisu vydaná po názvem Gramatika česká. J. A. Komenský byl dítětem jednoty bratrské, proto není těžké uhodnout, kde se vzal jeho pozdější zápal pro vzdělávání.

Na studiích v Přerově došlo pro Jana k osudovému setkání. Nadaný student neušel pozornosti majitele přerovského panství Karla st. ze Žerotína, jednoho z nejvýznamnějších, nejvzdělanějších a nejbohatších mužů své doby. Kromě Přerova vlastnil panství Brandýs nad Orlicí, Dřevohostice, Rosice, Náměšť, do něhož patřily Kralice nad Oslavou s proslulým překladatelským a vydavatelským centrem, později vyženil Třebíč. Karel st. ze Žerotína byl známý svým vyhledáváním talentů mezi nemajetnými lidmi a jejich následnou podporou. Nadané studenty posílal studovat na zahraniční univerzity, šikovné kuchaře vyučit do Francie, zedníky do Itálie. Dobře věděl, že kvalitní vzdělání v oboru, pro nějž má jedinec přirozené vlohy, otevře nové možnosti a pozdvihne životní úroveň celé rodiny, potažmo společnosti, více než jednorázová finanční pomoc. Tak i Jana Amose Komenského poslal na několikaletý studijní pobyt na prestižní německé univerzity. Chudý sirotek by sám nikdy nedosáhl na nákladné studium. Nebýt Karla st. ze Žerotína, svět dnes nezná Komenského. Velkorysá, nejen finanční, podpora Komenského totiž neskončila univerzitou, ale pokračovala až do konce Žerotínova života v r. 1636. Postupně se mezi oběma muži vyvinulo vřelé, celoživotní přátelství. Věkový rozdíl mezi nimi činil 28 let a vzhledem k tomu, že Komenský ztratil otce a Žerotín zase jediného syna, lze na jejich blízký vztah pohlížet jako na náhradně rodinný.

Studia v zahraničí Komenský úspěšně ukončil v r. 1614 a jeho návrat do vlasti proběhl vskutku originálně. Za peníze na cestu si koupil Koperníkovu knihu O obězích nebeských sfér a přišel z Německa domů pěšky. Zabydlel se v Přerově, kde dostal místo představeného školy, kterou dříve sám navštěvoval. ​Práce ve školství ho však přílišnenaplňuje, více touží věnovat se na plný úvazek svojí církvi. Jeho přání se plní r. 1616, kdy je na synodu v Žeravicích ordinován na kněze. Vrací se sice do Přerova ke své školské práci, ale už s nadějí na povolání do funkce duchovního. Mezitím si přivydělává soukromým doučováním v rodině biskupa jednoty Láneckého, kde se citově sbližuje se starší dcerou Láneckých Johanou. Když je pak v r. 1618 konečně jmenován duchovním správcem sboru jednoty bratrské ve Fulneku, chce se s Johanou oženit a do nového působiště odejít společně. Dívka ale není ještě plnoletá a její otec, biskup Lánecký, sňatek nepovoluje. Aby zmírnil Komenského zklamání, seznamuje ho s jinou nevěstou, mladou vdovou Magdalenou Vizovskou, rodačkou ze Zábřehu, pobývající právě v Přerově u své matky. Přišla z Třebíče, kde žila se svým mužem v krátkém bezdětném manželství. O 4 až 6 let starší Magdalena (přesné datum jejího narození není známé) Komenského zaujme natolik, že se s ní dne 19.6. 1618 ožení. Krátce po svatbě se novomanželé Komenští stěhují do severomoravského Fulneku.

Právě tehdy ale končí dlouhé období míru a na světovou scénu se dere konflikt, který nepředvídatelně ovlivní životní osudy Jana Amose Komenského i všech jeho současníků. Tento konflikt později vstoupil do dějin pod děsivým názvem Třicetiletá válka.

Válka začala r. 1618 v Praze tzv. pražskou defenestrací, tedy vyhozením vysokých vládních činitelů z okna. Hlavními aktéry defenestrace byli příslušníci českých protestantských stavů (šlechtici evangelického vyznání), kterým došla trpělivost s habsburskou katolickou vládou, neustále porušující jejich protestantská práva, zaručená jim zákonem zvaným Rudolfův majestát. Poté čeští stavové oddělili Čechy od rakouské monarchie a založili nelegitimní Stavovské království. Karel st. ze Žerotína nesouhlasil s tímto postupem, protože podle jeho zásad nelze ve věcech víry používat násilí. Stavovské království viděl jako politicky nepromyšlený počin, odsouzený k zániku. Stejný názor zastával i J.A. Komenský. Církev jednota bratrská, k jejíž členům oba muži patřili, v konfliktech katolíci versus protestanti vždy hrála úlohu jakési nezainteresované „třetí strany”, často pronásledované oběma tábory, přestože sama nepronásledovala nikdy nikoho. ​Komenský o své církvi napsal: "Jsem​ členem církve, která od Husových časů, zůstávajíc na službě svému Bohu v duchu a v pravdě, nesnažila se přít se s jinými o výsadu mít pravdu. Mlčky přihlížela k potyčkám druhých a toužila po tom, aby Bůh sám dal zvítězit svému světlu nad temnostmi a pravda posléze porazila bludy..."

V r. 1618, kdy se 26 letý Komenský stěhuje do Fulneku, válka zatím doutná pouze pod povrchem. To mu umožní prožít v malebném městečku tři klidné roky, na které později vzpomíná jako na nejkrásnější období svého života. Už není sám, má vedle sebe Magdalenu. Manželům se narodí zdravý synek, druhé dítě je záhy na cestě. Spokojený Komenský se kromě rodiny stará o svůj sbor, učí ve škole, píše knihy a ve volném čase včelaří. Chov včel byl tehdy novinkou, u nás zcela neznámou. Proto tato aktivita vzbudila ve Fulneku značný rozruch, jak dokládají dobové zápisy v obecní kronice. Magdalenu zase fulnečtí často vídají spěchat s košíkem plným léků a obvazů k nemocným, neschopných si pro chudobu pozvat lékaře. Komenský došel uznání i u místních katolíků, kteří mu říkávali „pastýř beránků“.​

Mezitím se na jevišti světa dávají do pohybu síly, kvůli nimž fulnecká idyla vezme náhlý a bolestný konec.

autor: LenkaR

spolek Moravští bratři z.s.

web: www.moravstibratri.cz​

Kopírování a šíření textu nebo jeho částí je bez souhlasu autora zakázáno.